Blahoslavený císař a král Karel I. Rakouský
Blahoslavený císař a král Karel I. Rakouský

Spiritualita v životě bl. Karla

Karel František Josef byl katolíkem, který své náboženské povinnosti plnil od útlého mládí poctivě, upřímně a z hlubokého přesvědčení. Každý den se modlil růženec, bez ohledu na to, jak pozdní hodina už byla. Před každým jídlem pronesl požehnání.  Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí  “promodlil“  důležitá rozhodnutí.

Snažil se chodit pravidelně k sv. přijímání a ke sv. zpovědi. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou  intenzitou, že když do něho někdo štouchl, vůbec to nevnímal.  Byl bailivem řádu maltézských rytířů,  členem mariánského  bratrstva a nosil škapulíř. Často se modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a sv. Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště archandělovi Michaelovi. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a poté sv. Josefovi.  Anatol France napsal: “Císař Karel byl jediný muž v  čelné pozici, který vyšel z války čestně. Ovšem byl to světec a nikdo ho neposlouchal. Upřímně si přál mír, a proto jím svět pohrdl. Nabízel nádhernou šanci, která byla promarněna.“

Níže jsou shrnuty některé důležité znaky zbožnosti Karla I. Rakouského, které mohou být i pro nás inspirací:

Vztah k lidem       

      Všichni, kdo s ním přišli do kontaktu, byli uchváceni jeho srdečností a opravdovým zájmem  o člověka. Jednal stejně s prostými lidmi i s těmi z vyšších společenských vrstev.  Z dob na gymnáziu nebo později v Brandýse vzpomínali pamětníci na jeho vstřícnost.

Markraběnka Crescence Pallaviciniová shrnula: „Od dětství se vyznačoval dobrotou srdce, jemnou vnímavostí a mírnou povahou. Mladý arcivévoda měl tři velké a výrazné vlastnosti: zbožnost, nikdy neselhávající věrnost povinnosti, i v nejmenších záležitostech, a také velká láska k matce.“

Polzerovy vzpomínky byly podobné: „Měl jsem radost z jeho slunečné povahy, z jeho veselé, otevřené povahy a dobroty srdce, s kterou se snažil každému říci nebo prokázat něco laskavého.“ 

 V době nástupu na trůn při audienci byli všichni překvapeni změnou protokolu, např. nemuseli stát, ale byli okamžitě vybídnuti, aby se posadili. Setkávání císaře Karla s jeho návštěvami mělo rodinný charakter.  

  Mladý panovník byl císařem, kterého lidé mohli nejen vidět, ale dokonce se ho i dotknout. Je hodně fotografií, které ho zachycují mezi nejobyčejnějšími lidmi, jak se usmívá a pozorně naslouchá stížnostem, které mu sdělují.  

   Při návštěvě Tyrolska Karel viděl, jak se k němu blíží jakýsi venkovan. Na kabátě měl dvě vyznamenání dokazující, že bojoval v roce 1878 v Bosně. Stěžoval si, že dostal příkaz odvést armádě jednu krávu, ale že vlastní jen dvě a nutně je potřebuje k uživení své početné rodiny. Karel mu poklepal na rameno: „ Otče, vy už jste svou povinnost splnil. Klidně se vraťte domů, kráva zůstane ve chlévě.“    

   Za svůj laskavý postoj k prostým lidem byl často kritizován. Tento dar jednat vstřícně s každým mu zůstal až do posledních chvil jeho života.  

     Již od dětství měl cit pro druhé. Ukazovalo se to i později v drobných maličkostech jeho života -  i v době, kdy jeho postavení mu mohlo přinášet výhody. Když si jednou za krutého mrazu všiml, že jeho řidič má zimou zkřehlé ruce, nabídl mu: „Pojďte, dnes Vás zase já zavezu domů!“   Řidič si musel sednout do kabiny vozu a arcivévoda řídil.

   I v zásnubní době se projevovala ženichova dobrosrdečnost. Když jel jednou se svou nastávající tchýní autem krajinou, zpozoroval stařenku, která nesla na zádech těžkou  putnu. Ihned zastavil a se souhlasem vévodkyně pozval starou ženu, aby pokračovala v cestě s nimi v autě.  

   Když např. druhý den dopoledne po úmrtí císaře Františka Josefa, tj. dne 22.11.1916, přišla značně rozrušená s bílými růžemi Kateřina Schrattová,  přítelkyně bývalého císaře, stála osaměle v předsíni úmrtního pokoje. Po smrti  Františka Josefa ji chtěli  hodnostáři zabránit v přístupu k mrtvému. Karel ji zahlédl, rychle k ní přistoupil, nabídl jí rámě a vedl k lůžku jejího mrtvého přítele, aby se s ním mohla rozloučit.

    Byl vždy ochoten pomoci. Císař dopřával každému sluchu a snažil se vcítit do mínění lidí. Vyslechl každého trpělivě až do konce. Měl ve zvyku každému přitakat. Když ho na souhlas i protichůdnými názory císařovna upozornila, že dává pravdu každému, řekl ji: To je asi nešťastný zvyk, ale chci tím dát jen najevo, že chápu důvody, které je k jejich názorům vedou. Neznamená to, že jejich názory sdílím. Lidé s odlišnými názory se tak nebáli před ním vyjádřit otevřeně své postoje. 

     Julius Deutsch, který nebyl obdivovatel Habsburků, napsal: “ Arcivévoda byl štíhlý mladý muž se strhujícím pohledem, který se k důstojníkovi  dokázal chovat přátelsky jako k sobě rovnému. Jeho nenucený tón mu přinášel mnohé sympatie. Jeden z mých nadřízených ho patrně na mne upozornil, protože se na mě často obracel a jednou se mě zeptal i na mé politické ideje. Nic jsem před ním neskrýval a řekl jsem mu, že jsem od mládí sociální demokrat. Dědic trůnu přijal tuto informaci bez pohoršení  přijal a se zájmem pokračoval v rozhovoru. Bylo to, jako by spolu hovořili stejně staří kamarádi ve zbrani. Měl jsem pocit, že mám před sebou muže toužícího po vědění, vnímavého, který prokazuje dobrou vůli o všem se informovat.“     

     Navzdory  osobnímu trápení byl stále ke svému okolí pozorný, dokonce i ve své smrtelné nemoci -  měl starost o jiné – hlavně o své děti – a obával se, aby jeho nemoc nebyla nakažlivá. Bez ohledu na utrpení, které musel snášet, měl nestále úsměv a laskavé slovo pro ty, kdo byli u jeho lůžka, a omlouval se za obtíže, které jim způsobil. 

    S jednotlivými osobami mluvil přes své trápení dokonce v jejich řeči - se Zitou a svou babičkou německy, s hraběnkou Mensdorffovou česky, s portugalskými lékaři francouzsky. Když jednou omylem oslovil lékaře německy, hned se opravil a pokračoval ve francouzštině. 

Dobročinnost a starost o druhé 

Již jako malý byl veden k dobročinnosti. Péče, kterou věnoval chudým a potřebným, byla pozoruhodná. Sotva mu někdo dal dárek, už byl v rukou někoho jiného. Již jako dítě vykonával protektorát nad dětským domovem. Štědrost mladého arcivévody vedla k nevysvětlitelně vysoké spotřebě prádla - mladý Karel je rozdal mezi své méně majetné kamarády.  

   V roce l917 prohlásil: „Záleží přece na tom, abychom pomáhali, pokud můžeme pomáhat. Jako císař musím předcházet dobrým příkladem. Kdyby jen každý plnil své křesťanské povinnosti, nebylo by ve světě tolik nenávisti a bídy…“

Za války dal k dispozici palácové koně k dopravě uhlí obyvatelům Vídně, rozdával vlastní šatstvo i prostředky na pomoc potřebným.  I když byl po sesazení z trůnu sám ve finančních  potížích, jeho štědrost to nijak nezmenšilo. Dál rozdával dárky, zejména bývalým důstojníkům, které rozpuštění císařské armády uvrhlo do bídy.

 Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku. V roce 1920 se obrátil Karel se Zitou na španělského krále Alfonse III. a papeže Benedikta XV., aby zakročili ve prospěch rakouských vojáků, kteří zůstali v zajetí na Sibiři, a Vídeň neměla prostředky na zaplacení jejich návratu. Papež si na základě jejich žádosti proto vzal na starost náklady na repatriaci zajatců po Vladivostok a požádal o přispění švýcarský a americký Červený kříž. 

Takto rok po zhroucení monarchie několik stovek nešťastníků vděčilo za svou záchranu císařskému páru.    

Ve vyhnanství ve Švýcarsku navštívil císaře Karla polský diplomat kníže Lubomirski: „ Nemohl jsem odolat návalu sympatie k tomuto mladému, těžce  zkoušenému  panovníkovi,který ve chvíli, kdy byla v sázce hmotná existence jeho rodiny, hovořil o osobních problémech lhostejným tónem a věnoval všechnu svou pozornost palčivým problémům národů, jejichž osudem se nepřestával zabývat.“

Hmotnou bídu zakoušela rodina ve vyhnanství na Madeiře. Jedna z pokojských psala: „Je tady pořád mlha, déšť, vlho. Na topení máme jen čerstvé dřevo, které věčně kouří. Nemáme zde elektrické světlo. Dům je vlhký, všude to páchne plesnivinou a všem jde pára od úst. Nádobí myjeme mýdlem ve studené vodě. V domácí kapli je zeď prorostlá houbou. V ostatních pokojích by se bez stálého ohně nedalo vydržet. Chudák císař jí jen třikrát denně, ani k večeři nemůže dostat maso, jen samou zeleninu a moučná jídla. Nemáme dost jídla a jsme věčně hladoví. Někdy si skoro zoufáme. Ale když vidíme, s jakou trpělivostí to snášejí Jejich Veličenstva, zase se vzpamatujeme.“ Materiální statky nebyly pro Karla podstatné, čest rodu a poslání dynastie stavěl mnohem výše než vlastnictví majetku.

Schopnost sdílet s ostatními zlé

    Za války se císařova rodina stravovala skromně. Když se jednou malý Otto zeptal nějakého hosta, co obědval, byl udiven, že maso. Prohlásil: „To jste tak bohatý?“

Císař dal k dispozici palácové koně na rozvoz uhlí obyvatelstvu, Zita navštěvovala nemocnice a  sirotčince. Jednou z jejích prvních akcí byla dobročinná sbírka ve prospěch bídou trpících dětí.

Zakázal ve válce zasahovat civilní cíle a církevní objekty, byl proti používání bojového plynu. Dokázal mít pochopení i pro prosté vojáky.  První denní rozkaz, který Karel jako mladý generál dal svým poddůstojníkům, byl: „Je lepší, když útok trvá déle, než aby byl rychlý a za cenu rychlých ztrát na životech. Každý velitel, který bude mít příliš velké ztráty bez rozumného důvodu, se za ně bude bez milosti odpovídat. Ukládám každému veliteli jako svatou povinnost, aby vynaložil  veškeré své úsilí na to, aby ranění byli co nejlépe ošetřeni a aby bylo o jednotky co nejlépe postaráno. Zakazuji rozkaz: , Nebrat žádné zajatce. Pro dobrého vojáka je potupné a bude těžce trestáno, jestliže někdo skolí bezbranného nepřítele, který se již vzdal…Nejpřísněji zakazuji krádeže, plenění a zbytečné ničení.“  Tento rozkaz, který následník trůnu vydal svému armádnímu sboru, předznamenával tendenci, která se projeví v Karlových rozhodnutích, až se stane císařem.

Tyto humanistické tendence byly ostře napadány : „ Toto blouznění o lásce k bližnímu, soucitu, rovnosti lidí, štěstí míru a jak se všechna tato učení, která zahrnovala i náboženský podtext, jmenovala, se stávala zločinem v říši….“    

    Jednou se setkal  při návštěvě fronty s vojákem, který nemohl chodit, ale byl lékařem uznán schopným. Nechal si ukázat jeho nohy, a když viděl četné puchýře, prohlásil, že nikdo by s takovýma nohama nedokázal chodit, a rozkázal vojáka uvolnit z vojenských povinností.

   Citace Nowaka: “Rád dával najevo dobrosrdečnost, když poklepával na rameno vojákům na frontě – a dokázal neúnavně poklepávat na rameno tisícům mužů. V celém jeho vystupování bylo vždycky něco z důstojníka kavalerie, jímž byl zamlada.“

     Existuje bezpočet historek dokládajících přímé vztahy, které Karel udržoval s vojáky. Jednou v Tyrolsku v čase oběda zastavil konvoj u polní cesty a ordonance vybalily občerstvení připravené kuchařem císařského vlaku. V tu chvíli se objevil bosenský rotmistr v plné polní, šel po cestě pěšky. Pozdravil a chtěl pokračovat v cestě. Karel na něho zavolal a vyptával se ho, odkud jde a kam. Císař si všiml, že má vyznamenání a blahopřál mu. Pak se ho zeptal, jestli už jedl. Císař mu tedy dal svou vlastní porci, které se ještě ani nedotkl. „ Děkuji, pane generále,“ opověděl poddůstojník, znovu ještě zasalutoval a odcházel. Karel ale požádal šoféra, aby mu donesl láhev vína. Bosňák poděkoval, ale zdvořile odmítl s tím, že je muslim. Řidič naléhal a žádal ho, aby si láhev vzal, aspoň na památku.

  „ Tak dobrá, ale řekni mi, kamaráde, kdo je ten generál?“ Řidič odpověděl: „ To je náš císař.“  Voják byl překvapen: „ Náš císař!“. Dvěma skoky se chlapík ocitl znovu před Karlem, zkřížil ruce na prsou a ve své mateřštině pronesl dlouhou větu ( kterou doprovázející Conrad von  Hőtzendorf přeložil) - modlitbu za císařův dlouhý život….        

 Při svém druhém pokusu o restauraci v Maďarsku raději ustoupil, než by byla prolila krev nevinných lidí. 

 

Důraz na sociální otázky

    Za jeho vlády bylo zřízeno ministerstvo pro národní zdraví a sociální zabezpečení, zákony na ochranu nájemníků atd.  

Tolerance k jiným náboženstvím

    Byl oddaný  katolík své církve s úctou ke kněžím, ale také dokazoval  toleranci k jiným náboženstvím. Jednou se někdo zmínil pohrdlivě o židech v armádě. Karel se rozhněval a ostře se židů, zvláště jejich spolehlivosti v armádě, zastal.

V mocenských kruzích byli zastoupeni příslušníci všech náboženství- István Tisza, uherský ministerský předseda, byl kalvinista, generál Arz von Straussenberg  luterán a uherský ministr Vilmós Vázsonyi byl  Žid.

Pokora a smysl pro humor

     Jeho pokora se odrážela ve všech obdobích jeho života.

Při pobytu v Kolomyji manželé podnikali i výlety do okolí. Jednou zavítali do malé vesnice Nádvorná do  místního hostince. Hospodská se zmínila, že zrovna chtěla poslat 5 Kč synovi, který slouží v Kolomyji, s prosbou na Karla, zda by peníze předal. Karel řekl, že velmi rád, pokud mu bude důvěřovat.  Vzápětí ovšem hospodská přinesla ranec vypraného prádla, zda by je s sebou nevzal také. To už zarazilo i dobrosrdečného Karla, ale situaci zachránila Zita: „To vezmu já, pán nenosí balíčky rád.“

    Jindy ovšem za války vzal mnohdy vojákovi balík, který se chystal poslat, dal ho sám na poštu a ještě přiložil padesátikorunu. 

   Jako panovník chtěl být člověkem mezi lidmi, pro každého měl přátelské slovo, až to byl dělník nebo ministr. Žil skromně a střídmě, neměl velké osobní potřeby a usilování druhých o bohatství, moc, titul a slávu sledoval s  nepochopením.  Smál se ovšem rád a měl mimořádný smysl pro humor, na každé věci viděl i její komický aspekt.

   Rád a hodně povyšoval a vyznamenával,  protože měl takovou povahu, že rád dával a odměňoval, a nerad vytýkal a trestal. Strnulost dvorní etikety nahradila  až neformálnost, alespoň tam, kde to bylo možné. Při audienci nemuseli hosté chodit ve fraku, podával jim ruku, nechal je posadit a mohli v hovoru používat své mateřštiny. Navrhoval, aby se vyšlo vstříc českým autonomistům, v roce 1917 provedl jako projev dobré vůle rozsáhlou amnestii.   

    Když se v říjnu l918 dozvěděl, že Vídní cestou do  Švýcarska má projíždět Klofáč, jeden z předáků českého nacionalistického hnutí, vyslovil přání s ním mluvit. Vzkázal mu, že nechce mluvit o politice. Při setkání mu kondoloval k úmrtí syna a kladl mu hlavně na srdce, aby usiloval o to, aby se zabránilo krveprolití. Se zástupcem národa, který se chystal odtrhnout, mluvil jen o tom, jak by se to mohlo stát bez bolesti pro národ.

    Jeho přirozená prostota  v chování i oblékání mu ve vyhnanství mnohdy přinášela obtíže. Karel ve Švýcarsku byl ve spojení s opatem benediktinského kláštera P. T. Bossartem. Jednou ho neohlášeně chtěl navštívit. U fortny uvedl své jméno, ale bratr fortnář si ho prohlédl od hlavy k patě a prohlásil:“ To by mohl říct každý, že je rakouský císař.“ Pak přibouchl návštěvníkovi dveře před nosem a šel vyprávět tu historku opatovi. Ten vytušil pravdu, rychle spěchal k bráně kláštera a našel císaře, jak trpělivě stále čekal před vraty.

Odpouštění  svým nepřátelům

Míra ctností se měří i schopností odpouštět svým nepřátelům.

P.Maurus Carnot, který se s císařem sblížil v jeho vyhnanství ve Švýcarsku,  o něm prohlásil: „Jeho láska k míru a jeho zápas o mír, jeho smysl pro spravedlnost a celé jeho pojetí být nejlepším lidovým císařem, by mu musela získat  lásku všech. Za to sklidil nevděk, pomluvy, pronásledování, zapuzení. V těch mnohým hodinách, které jsem strávil s císařem, zneuznaným a zapuzeným, jsem nikdy, ani jednou jedinkrát, neslyšel jediné tvrdé slovo proti těm, kteří mu zároveň s korunou chtěli uloupit i to, co nejchudšího horala dělá bohatším než mnohého pána – čest a dobré jméno. A přece těch modliteb za národy Rakouska, to zapomínání na sebe!“

Přes všechny útoky na svou osobu dokázal odpustit svým nepřátelům. Císař Karel velice trpěl  lží, urážkami a mnohými těžkostmi v celém svém životě. Přesto nejzářivějším příkladem jeho odpouštění jsou slova, která řekl na smrtelné posteli: "Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mě pomlouvali, a všem, jejichž činy byly namířeny proti mé osobě."

Věrný manžel a oddaný otec

Karel miloval své děti. Při svých vládních povinnostech  na ně neměl tolik času jako ve vyhnanství. Snažil se s většími chodit na procházky, učit je cizím jazykům a dalším dovednostem. 

Ve své nemoci byl rád, když  slyšel otevřeným oknem  hlasy svých dětí a  mohl na ně zavolat.

    Ve své smrtelné nemoci byl ohleduplný a dělal si starosti o druhé kvůli nebezpečí infekce a také o to,  aby jeho děti nebyly vystaveny duševnímu traumatu při pohledu na jeho špatný zdravotní stav. Ze všech dětí byl zavolán ke smrtelné posteli jen Otto jako jeho následník, protože císař Karel chtěl dát mladému arcivévodovi příklad, jak se vyrovnává se smrtí panovník a katolík. Ostatní děti chtěl císař chránit od nákazy a  psychického otřesu.

   Jedna z posledních modliteb, kterou císař  vyslovil krátce před smrtí, patřila všem jeho dětem. Umírající je jmenoval a svěřoval do zvláštní Boží ochrany:  " Nejdražší Spasiteli, chraň naše děti: Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka,  Rudolfa, Lotti a zvláště naše úplně maličké (císařovna byla těhotná a Alžběta se narodila po smrti císaře). Ochraňuj je na těle i na duši, ať raději zemřou, než aby se dopustily smrtelného hříchu. Buď vůle tvá. Amen."

Smysl pro povinnost a zodpovědnost

    Chápal jemu svěřený závazek císaře jako posvátné poslání a viděl sám sebe jako otce svých národů. V rozhovoru s hrabětem Polzer-Hoditzem 28. dubna 1917 císař řekl: "Řítí se to do propasti, avšak já budu  pomáhat k blahu říše, jak jen mohu. Jako císař musím jít dobrým příkladem. Pokud by každý konal jen svou křesťanskou povinnost, nebylo by tolik nenávisti a utrpení ve světě." Jeho láska k bližnímu byla příkladná. Pro zmírnění utrpení svého válkou vyčerpaného lidu císař Karel nařídil, aby palácoví koně a vozy byly dány k dispozici při dopravě uhlí vídeňskému obyvatelstvu, daroval mnoho svého osobního bohatství chudým, a dokonce rozdal nuzným oblečení z vlastního šatníku.

    Na samém začátku války, v roce 1914, budoucí císař prohlásil o lidech, kteří se shromáždili na podporu války: "Každý, kdo mě zná, ví, jak moc miluji Rakousko a Uhry. Nemohu tedy zůstat stranou v těžké hodině nouze. Každý, kdo mě zná, také ví, nakolik jsem voják a že jsem vyškolen pro válčení. Lidé vítají tuto válku s jásotem, ale já je nemohu pochopit.  Válka je přece něco strašného."

    Dr. Friedrich Fundera napsal o císaři Karlovi v roce 1938: "Byla to jediná hlava státu, která neustále hledala způsoby, jak ukončit válku...Činil tak celou svou bytostí, s přítelem i nepřítelem. Jestliže by se uskutečnila vůle a úsilí císaře Karla, byly by zachráněny miliony – a nejen Rakušanů - ztracených životů v boji, mohli jsme se vyvarovat hrozné degradaci německého národa a Evropa se mohla těšit z trvalého míru až do dnešního dne."

    Císař Karel byl přesvědčen, že korunu mu svěřil Bůh. Na základě tohoto přesvědčení měla pro něj královská korunovace v Maďarsku velký význam. Padesát let po této události vzpomínala  císařovna Zita: "Věc, která na nás oba zapůsobila nejvíce z celého obřadu, byl dojemný liturgický aspekt všeho - hlavně přísaha, kterou král vykonal obrácen k oltáři před svým pomazáním, v níž sliboval, že bude zachovávat spravedlnost pro všechny a usilovat o mír. Tento posvátný slib daný v katedrále byl přesně politickým programem, který chtěl z trůnu uskutečňovat. Oba jsme to cítili tak silně, že téměř žádná slova nebyla mezi námi nutná."

   Dokonce i v exilu a nemoci si císař vzal velmi zodpovědně k srdci své povinnosti monarchy a otce svých národů. Kvůli jeho nemoci předčítala mu císařovna Zita noviny, ale cítila, že články ho unavují a dělají mu velké starosti. Naléhala, ať od toho upustí, protože to není dobré pro jeho zdraví. Císař Karel však odpověděl: "Je mou povinností, nikoliv mým potěšením být  informován.  Prosím, čti!"

   Věrnost slibu blahoslaveného Karla jako pomazaného panovníka je charakteristická. Raději snášel nespravedlivé posuzování, pomluvy a urážení, vyhoštění a klesl do úplné chudoby, než aby byl nevěrný své korunovační přísaze. Bylo to jeho osobní přesvědčení, že nikdy nemůže abdikovat, protože obdržel korunu neodvolatelně z rukou Božích, a to prostřednictvím zástupců církve.

   V roce 1919 usiloval před mírovou konferencí pomocí svých kontaktů o zabránění připojení Rakouska k Německu, které tehdy hrozilo – vítězstvím opravdu bylo, že Versailleská smlouva  toto spojení vyloučila. I v letech 1919 a 1920 nepřestal opakovat myšlenku projektu podunajské federace, aby nedošlo k vtahování  do německé sféry.     

Péče o morální náplň vojáků

Přál si, aby vojáci měli v ubytovacích kasárnách možnosti morální zábavy, možnost přistupovat ke mši svaté a svaté  zpovědi. 

Snaha o mír

   Rudolf Brougier, bývalý pobočník, ve svých pamětech v r. 1916 napsal: „Měl opravdovou víru v Boha, byl velkoryse laskavý, půvabně přívětivý, neúnavně věrný službě a měl mimořádné schopnosti pro vojenské vedení. Jeho přirozená skromnost a upřímná povaha byla posilována jeho řádnou výchovou. Byla mu cizí povrchnost a potřeba se předvádět. S celou svou nelíčenou radostností přijal těžké břemeno, i když jej jeho tíže srážela dolů. Arcivévodova odvaha a nebojácnost o jeho vlastní bezpečnost byla dobře známá a uznávaná, jeho pohrdání vlastním nebezpečím zůstalo pro něj charakteristické, i když se stal císařem, a uchoval si je po celou dobu těch nejhorších časů.  Na druhé straně cítil zodpovědnost za blaho svých podřízených.“

   Jeho opravdová dobročinnost a víra vyústila ve snahu o mír. Od svého nástupu se všemi prostředky snažil  o mír.  Chtěl  chránit obyvatele  před hrůzami války, nařídit nebombardovat civilní objekty a kostely, i když byl za to napadán. Postavil se proti použití bojových plynů.

   Karel přišel na frontu v Haliči 10. září 1914 a ihned provedl ve jménu císaře inspekci všech oddílů. Hovořil se všemi vojáky bez ohledu na hodnost, důstojníky, kteří se zasloužili, vyznamenal a nezapomněl informovat císaře Františka Josefa, že válka hrozí změnit se na dosud nevídané krveprolití.

      A právě v době, kdy mohlo Rakousko se svým spojencem dosáhnout významných vítězství, chtěl Karel zahájit mírová jednání. V rozhovoru s rakouským ministrem zahraničí Berchtoldem dal nepokrytě najevo svou nespokojenost, že dosud nebyl vypracován žádný mírový program. Podle jeho mínění bylo třeba nastoupit tuto cestu v každém případě, ať už půjde o vítězství, nebo o porážku. Budoucí císař usiloval ze všech sil o to, aby využil všech diplomatických možností, ale nezavíral oči ani před drsnou skutečností zákopů.
V souladu se svou politikou vybíral si za své ministry muže, kteří se nikdy nevyslovili pro válku.
Anglický spisovatel  Huber Vivian napsal: „Karel byl velký vůdce, posel míru, jenž chtěl zachránit svět od let války. Státník, jenž dával naději na záchranu svého lidu navzdory komplikovaným problémům v říši. Král, jenž svůj lid miloval nade vše, statečný muž, ušlechtilá duše, vznešený člověk, svatý, z jehož hrobu vychází požehnání.“

 

Věrné plnění Boží vůle

    Jak řekl jeho syn Otto, zevnější  úspěch pro něho nebyl měřítkem, na to byl jeho náboženský pohled příliš vyhraněný. Všechny vnější neúspěchy tím, že ho nezlomily, ukázaly jeho zakotvení v Bohu. 

   Na smrtelné posteli řekl císař Karel Zitě: "Být naštvaný? Stěžovat si? Když  člověk zná Boží vůli, všechno je dobré.“ A po chvíli: „Chci Ti nyní říci zcela jasně, jak je to se mnou: Mým veškerým úsilím bylo vždy a ve všech věcech poznat co nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji co nejdůsledněji.“ Po nějaké době zopakoval: „Jen nereptat!“

    Věta "Buď vůle Tvá" byla určující zásadou v životě blahoslaveného Karla a opakoval ji krátce před tím, než odevzdal duši do rukou svého Stvořitele. S Kristem mohl císař Karel říci: "Mým pokrmem je konat vůli Toho, který mě poslal." Obdržel poslání vést své národy jako Boží vladař a jako takový se tento ušlechtilý panovník tomuto poslání podřídil a vydal sám sebe v pokornou službu. Byl připraven pro nebe, proto jej Pán povolal k sobě.

    Záleželo mu na ostatních více než na sobě. V tomto smyslu je císař Karel dobrým příkladem muže, oddaného Marii, která dala své "Fiat" a řekla: "Ať se mi stane podle Tvého slova!" Jeho čistá duše odrážela "Fiat" Matky Boží.

    Na plnění svých povinností myslel dokonce i během své poslední nemoci a horečnatého blouznění: "Teď měl starost o vídeňské děti, kterým se snažil opatřit mléko, pak se zase staral o doušek vody pro českého vojáka umírajícího žízní ve vojenské nemocnici. Trápil se zapomenutou evakuací Sedmihradska před rumunským vpádem, záležitost, která byla příčinou mnoha prudkých slovních sporů mezi ním a hrabětem Tiszou."

    Císař Karel následoval příklad svého Pána a Spasitele, který trpěl opuštěn na hoře Olivetské a ve chvíli svých největších zkoušek pil s Kristem z kalicha utrpení. Přijal Otcovu vůli uprostřed svého největšího trápení, které přesáhlo vrchovatou míru. Přes to všechno ctihodný Karel dokázal ještě říci: "Jsem vděčný našemu milému Bohu za všechno, co sesílá."

  Marie Lacknerová, služebná, vzpomínala na průběh mše sv.  dne  31. 12. 1921:“ Během zpěvu Te Deum postupně  jsme jeden po druhém zmlkli, umlčeni bolestí. Pouze služebník Boží vydržel až do konce a modlil se, zdůrazňuje každé slovo. Hleděla jsem na něj s obdivem, bylo jasné, že pro něho v tuto chvíli existoval jen Bůh a že toto Te Deum bylo osobním dialogem mezi Bohem a jím.“ 

  Na Madeiře pozorovali lidé kolem něj nový rozměr jeho zbožnosti, cosi jako odevzdání se do rukou Prozřetelnosti, reakci muže, který ztratil vše. Ne že by netrpěl, kanovník Homen de Gouveia si vzpomínal, že ho často viděl dlouho hledět na oceán bez jediného slova. Ale čím byly  tvrdší  životní podmínky, tím víc císař zůstaval vyrovnaný a bez ustání se zajímal o ty, kteří ho obklopovali.

  Karel napsal Benediktovi XV. dne 28. 2. 1919: “ Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala, jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti a v žádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro mé poddané,  stejně jako větší slávu Boží a triumf naší svaté matky církve.“        

Úcta k Panně  Marii, denní modlitba růžence

Od útlého dětství  měl Karel velikou lásku k Panně Marii. Nedlouho po svatbě se cestě se novomanželé  8.11. 1911 vydali do Mariazell, aby se modlili za své manželství a za to, aby měli dost sil ke zvládnutí budoucích úkolů.

   Císařem se stal dne 21. 11. 1917,  na svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě.  

V jeho životě je zvláštní spojitost se svátky Matky Boží. Je jí zasvěcena sobota.  V sobotu byl biřmován, v sobotu byl prohlášen plnoletým, v sobotu se konala jeho svatba, jeho korunovace za uherského krále, v sobotu se vrátil poprvé do Uher z exilu, v sobotu po druhém marném pokusu v Uhrách se musel vzdát všech nároků na trůn. V sobotu přijel na ostrov Madeira a v 1. sobotu měsíce dubna i zemřel.  

    V den své smrti císař se zeptal své ženy, který je právě den. "Den Matky Boží," odpověděla císařovna. "Tedy sobota," potvrdil radostně. Po jeho smrti bylo tělo císaře Karla umístěno v mariánském kostele Nossa Senhora do Monte na Madeiře, kde odpočívá dodnes.

     S růžencem v ruce císař Karel duchovně bojoval bitvy svého života. Je příkladné, že se denně poctivě modlil růženec, dokonce i na frontě, a později se ho modlil se svými dětmi, samozřejmě se Zitou.  Vládní záležitosti naléhavě vyžadovaly jeho pozornost, ale přesto si císař udělal čas, aby mohl mít půlhodinu pro sebe k modlitbě růžence. Růženec se zlatými drátky byl stálým používáním úplně rozervaný, takže musel dostat nový.

      V poledne Karel odříkával modlitbu Anděl Páně, bez ohledu na to, kde se nacházel.

    Jako věrný syn Marie uctíval a napodoboval svou nebeskou Matku. Skromnost, pokora a otevřená, přátelská a okouzlující povaha byly některé ze ctností, které v sobě pěstoval. Uvědomování si Boží vůle, hluboký život modlitby a oddanost P. Marii, to byly základní zásady v jeho životě.

Oddanost Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu

    Dne 2. října 1918 blahoslavený Karel zasvětil sebe i svou rodinu Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. 

    Jeho oddanost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu posilovala císaře v jeho bolestné nemoci. Na smrtelné posteli řekl hraběnce Mensdorffové: " Je velmi dobré důvěřovat v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Bez této důvěry by tyto těžkosti nebylo možno snášet.“

    Blahoslavený Karel uchovával obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova pod svým polštářem po celý svůj život, a také během své smrtelné nemoci. Když jednou císařovna Zita mu chtěla pomoci, aby získal tolik potřebný odpočinek, vytáhla obrázek zpod polštáře a držela ho před očima císaře. Řekla mu, že spánek je pro něj naprosto nezbytný, a že by měl o to Pána poprosit. Zadíval se upřeně na obraz a vroucně,  s oddaností řekl: "Nejdražší Spasiteli, prosím, dopřej mi spánek." Poté byl schopen usnout a odpočívat tři tolik potřebné hodiny.

Úcta k Nejsvětější svátosti

  Blahoslavený Karel žil uctíváním Nejsvětější svátosti. Paprsky milosti z tohoto duchovního pokladu ho přitahovaly a on miloval návštěvu svatostánku. Ať už byl stresován tíhou vlády nebo na začátku zcela obyčejného dne, hledal radu a útěchu před Ježíšem Kristem ve svatostánku. Všude, kde bydlel, snažil se mít soukromou kapli, kde by mohla být uchovávána Nejsvětější svátost. Jeho oddanost k Eucharistii se projevila dokonce i v malých detailech, např. v jeho obavě, aby věčné světlo nikdy nezhaslo. Několikrát denně říkal: "Musím se jít podívat, zda věčné světlo ještě svítí." Všichni pak věděli, že bude po nějakou dobu pryč, aby klečel a modlil se před Nejsvětější svátostí.

       Během své smrtelné nemoci měl největší touhu přijímat Eucharistii co nejčastěji. Mše svatá byla pravidelně slavena v přijímací místnosti sousedící s jeho nemocničním pokojem. Zpočátku byly dveře pootevřené tak, aby mohl sledovat mši svatou bez ztráty soukromí a bez rizika nakažení dalších osob, ale brzy požádal, aby dveře zůstaly otevřené dokořán: “Tak rád bych viděl na oltář!“ Měl tak velkou úctu k Eucharistii, že kvůli neustálému kašli se neodvážil přijímat, aby nebyla zneuctěna hostie. Jeho kašel však pozoruhodně během svatých obřadů ustal a on byl schopen Eucharistii přijmout. Vypadalo to, jako by byl Pánem pobízen přijímat. Jednou požádal císařovnu, aby řekla knězi, že si přeje sv. přijímaní, ale ona odpověděla, že to není možné, protože je proměněna jen jedna hostie pro hraběnku Mensdorffovou. Císař Karel se nenechal odradit, a tak císařovna Zita šla za knězem a zjistila, že musel také on vnímat vnitřní hlas, protože konsekroval navíc hostii pro císaře.

    Jak císař Karel žil, tak i zemřel. V životě byl spojen s eucharistickým Pánem a Nejsvětější svátost byla středem jeho narození, života i v umírání. Půl hodiny před smrtí si přál přijmout Eucharistii. I když byla jeho tvář bledá a unavená z jeho dlouhého, vyčerpávajícího boje s nemocí, rozzářila se radostí, jakmile přijal Eucharistii. Tato zář zůstala na jeho tváři i po smrti. Během císařových posledních okamžiků držel P. Zsámboki Nejsvětější svátost před jeho očima a v přítomnosti Eucharistie císař řekl svá poslední slova: "Buď vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď!" Se svým posledním vydechnutím zašeptal: "Ježíši!"

Účast na mši svaté

Den začínal mší svatou.  Kněz ve Švýcarsku  P.Marcus Carnot vzpomínal, jak císař Karel při svém vyhnanství ve Švýcarsku  bez ohledu  na počasí byl císař vždy včas na mši svaté. Během mše se do sebe pohroužil s tak velikou intenzitou, že když do něho někdo strčil, vůbec to prý nevnímal.

Život oběti

    Již v době, kdy byl blahoslavený císař Karel vyhnán na ostrov Madeira, obětoval svůj život za druhé. Ztratil svou vlast, říši i trůn. Jeho vlastní lid mu zabavil jeho soukromé peníze a majetek.  Bez peněz, přátel, neschopen vydělat si na živobytí měl na starosti ženu a sedm dětí s jedním na cestě. Byl odkázán na podporu. Musel žít pod kontrolou cizí mocnosti na dalekém ostrově v nepříjemně vlhkém domě, který byl téměř neobyvatelný. Navzdory všem těmto zkouškám byl připraven obětovat se za druhé.

    Jediná oběť, která nakonec ještě zbývala císaři Karlovi, bylo nabídnout svůj život. Skrze své  modlitby byl přesvědčen, že po něm Bůh chce i tuto největší oběť, oběť života za spásu svých národů.

Císařovým oblíbeným kostelem na Madeiře byla Nossa Senhora do Monte, která byla vidět na míle daleko. Jednou, když byl kostel na dohled, řekl své ženě, že si Bůh od něho přeje oběť života za záchranu svých národů. Ohromená císařovna nebyla schopna na to říci jediné slovo, ale císař se s rozhodností v očích podíval na kostel a řekl: " A já to udělám! "

    Brzy poté Bůh Karlův slib přijal. Císař náhle smrtelně onemocněl a brzy zemřel. Tak byla naplněna prorocká slova, která ještě v době Karlovy mladosti pronesl na audienci Sv. otec Pius X.: „Žehnám arcivévodovi Karlovi, který bude příštím císařem Rakouska a který pomůže vést své země a národy k velké cti a k hojnému požehnání - ale to bude zřejmé až po jeho smrti."

    Biskup z Funchalu řekl později jednomu rakouskému knězi: „Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“
.

Podíl na Kristově utrpení

    Ačkoli byl císař Karel přinucen odejít do exilu a musel přestěhovat svou rodinu do přelidněné vily na vrcholu hory nedaleko Funchalu, udržel si pozitivní postoj k životu a veselou povahu. Říkal: "Daří se nám nezaslouženě dobře. " Po Kristově příkladu ochotně přijal vlastní kříž za své národy. Obětoval své utrpení Kristu Ukřižovanému: své vyhnanství, obavy o blaho své vlasti a národů, starost o svou rodinu, které chyběly potraviny, lékařské potřeby, a která žila ve vlhkém, studeném, nedostatečně zařízeném domě.

Navzdory tomu všemu císař Karel dokázal říci: „Jsem vděčný našemu milovanému Bohu za všechno, co sesílá."

    Jako se Ježíš potil krví na Olivetské hoře, tak císař při své poslední nemoci trpěl strašným pocením. Během jednoho zvláště těžkého záchvatu řekl arcivévodkyni Marii Terezii: „Snažně Tě prosím, babičko, pomoz mi, abych se tolik nepotil." Odpověděla: "Lékaři říkají, že je to pro Tebe dobré." Císař Karel odpověděl: "Ale já mám strach, že už to dlouho nevydržím. " Arcivévodkyně ukázala rukou na kříž v jeho rukou a prohlásila: : „.Pro nás se krví potil."Jeho oči sledovaly její gesto. Upřeně se zadíval na kříž a pak přikývl několikrát souhlasně hlavou. Od té doby se blahoslavený Karel už nikdy nezmínil o tomto trápení, přestože trpěl pocením až do své smrti.

    Ošetřující lékaři prohlásili, že nikdy ještě nepoznali pacienta s tak silnou vůlí, jakou viděli u císaře. Projevoval pozoruhodnou sebekontrolu v celé své nemoci a jeho duševní schopnosti neochabovaly přes intenzivní bolest a horečku. Jen jednou udělal císař chybu a pozdravil lékaře německy, hned se však opravil a pokračoval v jejich společném jazyce, francouzštině.

    Blahoslavený císař Karel se modlil neustále až do samého konce. Lékaři, kteří si velice oblíbili svého císařského pacienta, plakali, když si uvědomili, že nemohou zabránit císařově smrti ani zmírnit jeho bolest a utrpení. 

    Dne 1. dubna 1922 v deset hodin dopoledne císař řekl: "Musím tolik trpět , aby se mé národy opět mohly sjednotit.“ Těsně po poledni, ve 12:23 hodin, se císařovo utrpení navždy skončilo.

  Osobnost blahoslaveného císaře Karla měla mnoho obdivuhodných vlastností, které ovšem nejlépe zná a ocení náš Pán.      

 Můžeme ho používat jako přímluvce i za náš národ a Evropu  ( k dispozici je v knihkupectvích novéna i v češtině).   

Muž modlitby

S růžencem v ruce císař Karel duchovně bojoval bitvy svého života. Denně se jej poctivě modlil, dokonce i na frontě.

Nevynechal by jej, ani kdyby se jej měl modlit pozdě večer. Později se ho modlil se svými dětmi a samozřejmě s manželkou Zitou.

Bez ohledu na to, kde se právě nacházel, vždy v poledne se pomodlil Anděl Páně.

Před každým jídlem pronášel požehnání. Často se stáhl do ústraní kaple, aby před Nejsvětější svátostí „promodlil“ důležitá rozhodnutí. Často se též modlil litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, Panně Marii a svatému Josefovi. Pěstoval zbožnost k andělům, zvláště k archandělovi Michaelovi– ochránci před zlem.

 

Státník, který bral svou víru vážně

Svatost nadřízených je spásou podřízených.“  /Peter Bimbo Beňadík/

Příklad svatého Václava a svaté Ludmily ukazuje, že hned na počátku našich státních dějin existovaly osobnosti, které svoji vůdčí roli vnímaly jako službu Bohu i lidem, jejich postoj se stal pro národ požehnáním.

I blahoslavený císař Karel I. Habsburský je pro nás tichou výzvou k následování.

Vyprošujme naší zemi další politiky pevně zakotvené ve víře.

Karel I. Habsburský byl katolíkem, který svou víru bere vážně. To pak ovlivňovalo celý jeho život, každé rozhodnutí a pohled na vše, co přicházelo. Byl především křesťanem skutků, ale tyto skutky vyrůstaly z hluboké osobní zbožnosti. Svou rodinu zasvětil Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a později i svatému Josefovi. Snažil se pravidelně přijímat svátost smíření.

 

Pevná důvěra v Boha

Čím byly životní podmínky tvrdší, tím víc Karel zůstával vyrovnaný. Jeho bývalý pobočník Rudolf Brougier o něm ve svých pamětech napsal: „Měl opravdovou víru v Boha, byl velkoryse laskavý, půvabně přívětivý, neúnavně věrný službě a měl mimořádné schopnosti pro vojenské vedení… Jeho odvaha a to, jak se nebál o svou vlastní bezpečnost, byla dobře známá a uznávaná (…) bylo to pro něj charakteristické, i když se stal císařem, a uchoval si to po celou dobu těch nejhorších časů. Na druhé straně cítil zodpovědnost za blaho svých podřízených.“

Karel napsal Benediktovi XV. Dne 28. února 1919: „Ve všech zkouškách, které na mne Boží Prozřetelnost seslala,

jsem si zachoval přesvědčení, že jsem vždy plnil své povinnosti a v žádném ohledu jsem nechtěl nic než dobro pro své poddané, stejně jako větší slávu Boží a triumph naší svaté matky Církve.“

Na smrtelné posteli řekl císař Karel manželce Zitě: „Být naštvaný? Stěžovat si? Když člověk zná Boží vůli, všechno jedobré.“

A po chvíli: „Chci ti nyní říci zcela jasně, jak je to se mnou: Mým veškerým úsilím bylo vždy a ve všech věcech poznat co nejzřetelněji Boží vůli a plnit ji co nejdůsledněji.“ Po nějaké době zopakoval: „Jen nereptat!“

Ježíši, přijď !

Během císařových posledních okamžiků držel P. Zsambóki Nejsvětější svátost před jeho očima a v přítomnosti Eucharistie císař řekl svá poslední slova: „Buď vůle tvá, Ježíši, Ježíši, přijď!“ Těsně po poledni se císařovo utrpení navždy skončilo. Se svým posledním vydechnutím zašeptal: „Ježíši!“

• • •

Biskup z Funchalu, v jehož diecézi na ostrově Madeira prožil blahoslavený Karel poslední část svého života, řekl:

„Žádné misie tak účinně neposílily víru v mé diecézi jako příklad tohoto císaře v jeho křehkosti a jeho umírání.“



Mapa webu | Návštěvnost: 131328/54 Modlitební liga © 2012 | design: Der Designer | code: Jakub Kodet