Blahoslavený císař a král Karel I. Rakouský
Blahoslavený císař a král Karel I. Rakouský

Životopis

Blahoslavený Karel Rakouský  - poslední český král

Dne 21. 11. 2012 to bylo 96 let, co poslední český král nastoupil na trůn, a dne  21. 4. 2012 uběhlo 90 let od úmrtí tohoto panovníka, pro nás bohužel tak málo známého vladaře.

Kým byl Karel Rakouský -  Habsburský - náš poslední český král -  a jaký byl jeho osud? Podle všech lidských předpokladů se nepočítalo s tím, že by Karel Habsburský někdy nastoupil na panovnický trůn. Nečekaná smrt syna Rudolfa Habsburského, syna Františka Josefa I., a po několika letech i  atentát  na  následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, postavila Karla před skličující zodpovědnost panovníka rozsáhlé říše a mnoha národů v době ještě těžší – v době 1. světové války – dne 21. listopadu l916 se stává posledním panovníkem Rakouska - Uherska a tím i českým králem.

Dětství

Karel Habsburský se narodil 17. srpna 1887 na dolnorakouském zámku  Persenbeurg  rodičům arcivévodovi Ottovi Habsburskému, synovci císaře Františka Josefa I.,  a princezně Marii Josefě Saské, dceři pozdějšího saského krále. Porod byl těžký, do místnosti rodičky byla přinesena Nejsvětější svátost. Den po křtu přijala rodička na vlastní žádost svátost umírajících, Otto se vydal na prosebnou pouť do nedalekého poutního místa Maria-Taferl a otec matky saský princ Jiří přicestoval z Drážďan v domnění, že jeho dcera umírá.

Vše nakonec dobře dopadlo, matka i syn se uzdravili (matka se objevila zdravá na veřejnosti až 3. října). Dítě bylo pokřtěno 19. srpna l887 biskupem ze St. Pölten a dostalo sedm jmen: Karel, František, Josef, Ludvík, Hubert, Jiří, Maria.

Otec Otto, přezdívaný „krásný Otto“ (der schöne Otto) byl vtipný a oblíbený společník, šermíř, horolezec, bruslař, skvělý jezdec, ale také veliký playboy - ženy, alkohol, aféry… Mnohokrát mu jeho strýc (bratr otce Karla Ludvíka) císař František Josef  domlouval, někdy  i na prosbu manželky Marie Josefy, která se na císaře obracela s prosbou o pomoc. Nicméně je nutno dodat, že v době vážné nemoci Ottova bratra Františka Ferdinarda d´Este , kdy se začalo počítat s následnictvím Ottovým, si Otto počínal velice zodpovědně. Jakmile se ovšem bratr uzdravil, vrátil se ke starým způsobům.  O vzdělání syna a výchovu se ovšem staral v plném souladu s manželkou velice zodpovědně.  13. dubna l895 se jim narodil ještě syn Maxmilián, z jehož narození se Karel upřímně radoval, už dlouho si přál sourozence. Otto umřel po těžké nemoci 1. 11. l906.

Karlova matka byla velice zbožná, hodná, pokorná a trpělivá. Její manželství se časem vyvinulo ve vztah dvou lidí, žijících vedle sebe a vzájemně se respektujících.

Rodina pobývala tam, kde otec Otto sloužil u různých posádek - v Brně,  Praze, Šoproni. Pokud ho rodina nedoprovázela, žila matka střídavě na zámku Persenbeurg či ve vile Wartholz v Reichenau.

Marie Josefa chlapce vychovávala vědomě v katolické víře. Každý den jej brala s sebou na mši. Byl veden k lásce k bližnímu a dobročinnosti. Staral se např. o malou zeleninovou zahrádku, jejíž výtěžek pak věnoval chudým ve svém okolí. Často obdarovával chudé vlastními věcmi. Při každé příležitosti rád pokládal malé kytičky k božím mukám. Již jako malý měl velkou lásku k Matce Boží, kterou hluboce uctíval. Když jednou nechtěně odhodil hůl na strom s obrázkem Panny Marie, byl z toho velmi smutný, i když obrázku se nic nestalo, o obrázek pak s něhou pečoval. Matka Boží se stala důležitým, pevným bodem jeho víry.

Z Karla vyrůstal jemný, spíše zakřiknutý chlapec, který byl dáván za vzor slušného chování. Na malého a mladého Karla vzpomínali všichni se sympatiemi – příjemný, milý, ohleduplný, skromný, věrný – jeden z pamětníků psal o slunečné povaze.

P. Norbert Geggerle, dominikánský kněz, o něm napsal: „Povahou byl velice skromné, pravdomluvné, svědomité a nanejvýš zbožné dítě. Skromnost byla jeho velmi nápadným charakterovým rysem i pozdějším životě. Nikdy jsem jej neviděl rozzuřeného, svévolného, panovačného, hádavého nebo nesmiřitelného. Snadno se dal získat pro dobro. Bylo mu zcela cizí lhát nebo se uchylovat k lživým výmluvám. Jeho krásnými vlastnostmi byly uznalost, věrnost a vděčnost.“

Do pěti let o něho pečovala chůva, náboženskou výchovu později převzal P. Geggerle a biskup Marschall. Marschallova sociální angažovanost  jistě Karla ovlivnila v pozdějších sociálních reformách.

V sedmi  letech se stal vychovatelem hrabě Wallis – věrný  přítel, ke kterému Karel přilnul a prokazoval mu vždy svou vděčnost, náklonnost a uznání. Pak přicházeli další učitelé.

Chlapec byl křehčí konstituce a býval častěji nachlazen.

V době pobytu v Šoproni zcela nečekaně řádová sestra Marie Vinzentia v klášteře uršulek při zmínce o Karlovi řekla  P. Geggerlemu, že  je nutno se za něho hodně modlit, protože bude císařem, projde mnohým utrpením a pekelnými útoky proti jeho osobě. Proto založili P.Geggerle, vychovatel Wallis a arcivévodkyně Marie Josefa  modlitební kroužek, který se za Karla modlil. Z něj později vznikla „Modlitební liga císaře Karla za mír mezi národy“,  která se také zasloužila o proces jeho blahořečení.

Karel studoval na prestižním Skotském gymnáziu ve Vídni, které spravoval řád benediktinů. Zde  byl mezi spolužáky oblíbený (říkali mu Erz-Karel - ArciKarel). Hodně četl, měl mimořádný talent na jazyky (česky mluvil  při kontaktu s hraběnku Mensdorffovou až do své smrti).

 

Aktivní vojenská služba, pobyt v Praze

Dne 1. 10. 1905 nastoupil v české Bílině aktivní vojenskou službu. Poté přešel v r. 1906  studovat do Prahy, kde bydlel na Hradčanech, byl zapsán na německé i české fakultě a jednotliví profesoři docházeli k němu k výuce. Po ukončení studia v r. l908 byl přidělen k  7. pluku lotrinských dragounů do Brandýsa nad Labem, kde bydlel v zámku svého příbuzného.  Brandýs si velice oblíbil, později, 18. října l917 si tamější zámek dokonce koupil. I zde byl mezi vojáky oblíbený, s vojáky tohoto pluku udržoval  kontakty i v pozdějších letech, kdy byl převelen jinam.

Svatba

Na podnět příbuzných, zvláště arcivévodkyně Marie Terezie, bylo zinsceniováno setkání Karla a Zity ve Františkových Lázních. Zitina teta Marie Terezie byla totiž nevlastní babičkou Karlovou. (Marie Terezie si vzala vdovce Karla Ludvíka, přivdala nevlastní syny Ottu a Františka Ferdinanda. Zároveň  byla sestrou Marie Antonie, matky Zitiny.)

    13. 6. l911 se konaly zásnuby. Karel  tehdy svou snoubenku překvapil větou: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe!“. Před svatbou jela Zita se svou matkou do Říma  vyprosit si na soukromé audienci  u  papeže Pia X.  požehnání pro nastávající sňatek

(nemohli tam jet s společně Karlem spolu kvůli možným diplomatickým problémům).  Sv. otec nečekaně prohlásil, i když se ho snažila Zita opravit, že si bere příštího rakouského císaře, který bude odměnou Boha za to, co Rakousko vykonalo pro církev a stane se pro zemi zdrojem požehnání - toto požehnání se však úplně projeví až po jeho smrti.

   Dne 21. 10.  l911 proběhla velkolepá svatba ve Schwarzau. Nedlouho po svatbě se novomanželé  8. 11. 1911 vypravili do Mariazell, aby se zde modlili za své manželství a za to, aby měli dost sil ke zvládnutí budoucích úkolů.

    Manželství Karla a Zity bylo mimořádně harmonické. Zita podporovala Karla v jeho krocích, byla mu velikou oporou. Byla velice inteligentní, bystrá a hluboce zbožná. Po svatební cestě žili několik měsíců v Brandýse na Labem, po přeložení Karla  byli přesměrování do obce Kolomyje ve východní Haliči nedaleko ruských hranic.

   Po těžkém otřesu mozku po pádu z koně byl Karel převelen do Vídně. Dne 20.11.1912 se ve  vilce Wartholz v Reichenau  narodil prvorozený syn Otto. Po něm následovaly postupně další dětí, celkem jich měli Karel a Zita osm, včetně nejmladší Alžběty, která se narodila až po otcově smrti.

 

Role panovníka a hrůza války, mírové snahy

   Mladá rodina žila celkem poklidným životem do dne,  kdy byl proveden atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´E ste. Karel se tak  stal bezprostředním následníkem trůnu. O přípravách na válku s ním nikdo nekonzultoval a byl tak zcela mimo rozhodování při vypuknutí  I. světové války. Karel zažil na bojištích hrůzy války a hluboce to jím otřáslo.  Snažil se zbytečně neprolévat krev svých vojáků, proto mnohdy brzdil to či ono rozhodnutí.

21. listopadu  l916  umírá císař František Josef I. a Karel se stává císařem a králem českým a uherským.

    Posvátnou hodnost panovníka přijal Karel s vědomím osobního povolání od Boha, jako nezadatelný a posvátný úkol, jako následovník Krista a v láskyplném darování svého vlastního života. Převzal zemi v době války. Hodně času trávil na frontě v předních liniích, i když to bylo pro něho nebezpečné. Snažil se zmírnit utrpení vojáků, zrušil některé vojenské tresty, zakázal bombardování otevřených měst a církevních památek. Za jeho panování byly výrazně zmenšeny ztráty na životech. Karel byl terčem odporu generality pro své „humanistické blouznění“, jak byly nazývány jeho rozkazy sloužící k ušetření životů a lidského utrpení.
   Mírové snahy, výhrady k neomezené ponorkové válce, zákaz bombardování civilních cílů a pozitivní odpověď na mírové výzvy papeže Benedikta XV., jenž byl považován za spojence Itálie, vedly ke stále hlubšímu rozporu Karla s Německou říší, ale též s německými národními spolky ve vlastní zemi. Karel sice zakázal jakékoli nasazení bojových  plynů  v rozsahu moci velení c. a. k. armády, nemohl však zamezit tomu, že převážně vlivem německého velení v některých bitvách k použití jedovatého plynu došlo.

      Rakousko použilo jen slzný plyn, který nezabíjel. Ovšem Rakousko - Uhersko bylo zcela závislé na vrchním velení německé říše. Požadoval, aby divize i tam, kde se bojuje, měla  možnost jít na mši svatou a přijmout svátosti. Tyto epizody ukazují v neposlední řadě, jak hluboce byl Karel věřící.

     Pohled na mrtvé a raněné byl pro něho nesnesitelný. Po bitvě na Soči ho viděli,  jak stojí se slzami v očích nad mrtvými a říká: “Z toho se před Bohem nemůže nikdo zodpovědět. Udělám s tím konec, a to co nejdřív.“

    Po mírovém návrhu z 12. 12. 1916, který ztroskotal na odmítavém postoji ze strany Německé říše, se na jaře l917 Karel neúspěšně pokusil vyjádřit konkrétní mírové cíle přes svého švagra Sixta Ferdinanda Bourbon-Parma s Trojdohodou  vyjednáváním o dosažení separátního míru (tzv. Sixtova aféra). Zahájil  také tajná (kvůli spojenectví s Německem, které odmítalo ukončení války) mírová jednání přes své švagry, bratry Zitiny, která bohužel skončila neúspěšně.  Rovněž Karlovy snahy z října l918 o záchranu alespoň rakouské části monarchie a přesun do jakéhosi spolkového státu rozšířenou autonomií pro jednotlivé národnosti  přišly příliš pozdě. Jeho Národní manifest však přispěl k pokojnému převzetí moci v zemi, neboť se zakladatelé tzv. nástupnických států mohli odvolat na Karlovu vůli a c. k. úřady se nestavěly proti nim.

Sociální politika, vize

    Ve vnitrostátní politice se opíral o katolickou sociální nauku. Jeho sociálněpolitická opatření z roku 1917, jako např. zákon na ochranu nájemníků (28. ledna), vytvoření ministerstva sociální péče (1. června) či ministerstva národního zdraví (30. srpen) přežily i zánik monarchie a existují prakticky dodnes. Vylepšil zákon o zdravotním pojištění, téhož roku byla stanovena regulace mzdových a pracovních podmínek v podnicích zásobujících frontu.  Karel si byl vědom bídy a hladu za války a neváhal svůj životní styl přizpůsobit těmto okolnostem. On a jeho rodina se živili jen z válečných přídělů. Bílý chléb, určený pro vrchní velení v Badenu, dal poslat nemocným do špitálu, a sám jedl před očima udivených důstojníků černý chléb. Dal zřizovat polní kuchyně, poskytl dvorní spřežení k dispozici pro transport uhlí do Vídně. Byl velkodušnějším, než si vůbec mohl dovolit.  
      Dne 2.7. l917 vyhlásil amnestii, při které propustil i české politiky, mnohé odsouzené k smrti. 30. 5.1917 zahájila zasedání říšská rada,  byl znovuobnoven parlament. Císař Karel pravidelně předsedal zasedáním společné Rady ministrů, jež rozhodovala o vnějších a válečných záležitostech.

  V národnostním měřítku chtěl dát monarchii spolkový charakter, jeho vizí bylo přeměnit svou říši ve volný svazek středoevropských národů.

  Se svými snahami narážel na neporozumění společenských, vojenských a politických kruhů a byl i se Zitou pomlouván.

Změny po roce 1918

   Karel se pod vlivem událostí koncem roku l918 a pro pokojné převzetí moci nejdříve vzdal účasti na řízení vládních záležitostí, poté se musel odstěhovat se svou rodinou z Vídně do Eckartsau, kde rodina zpočátku hodně strádala.  Přesto 31. prosince 1918  dal zpívat Te Deum jako poděkování za všechno, co rok 1918 přinesl. Na návrh, aby od toho upustil, odpověděl, že v tomto roce obdržel mnoho milostí, za které musí poděkovat. A všem, kteří se udiveně ptali, o jaké milosti se jednalo, Karel odpověděl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mnohem horší. Nemůžeme z Boží ruky přijímat jen dobré,  nýbrž musíme být vděční za všechno ostatní, ať je to jakkoliv těžké a bolestné. Nepřinesl snad tento rok tak dlouho toužebně očekávaný konec války? A za mír je každá oběť a každé odříkání oprávněná a levná cena.“
   Karel musel opustit i svou rakouskou vlast, kde byl jeho život i život jeho rodiny v nebezpečí. 23. března 1919 odjela císařská rodina do Švýcarska a 3. dubna byl zveřejněn rakouskou vládou „Zákon o vypovězení ze země a převzetí majetku domu Habsbursko- Lotrinského“. V letech l922 - l923 ve svých spisech Karel velmi přesně vystihl budoucí politický vývoj středoevropského prostoru na desítky let dopředu (rozmach Německé říše,  rozmíšky a krize uvnitř malých nově vzniklých států, vehnání mladých republik do područí Německa, nerovnováha a roztříštěnost národnostní, politická i ekonomická atd.).

Pokus o rekonstrukci monarchie, exil

Ze Švýcarska se Karel, povzbuzován mnoha politiky, vojáky i prostými občany, především však Benediktem XV., pokusil dvakrát vrátit do Maďarska, aby zde obnovil monarchii. Nakonec byl poslán do vyhnanství na ostrov Madeira, kam s manželkou připlul 19. 11. 1921 na svátek sv. Alžběty. Těm, kteří v těžkých hodinách stáli na jeho straně,  řekl: „I když to ztroskotalo, musíme děkovat Bohu, protože jeho cesty nejsou naše cesty.“
  Císař při příjezdu zpozoroval dvě věže jednoho kostela. „Jak bolestné vzpomínky vyvolává ve mně tento kostel,“ zvolal, „jak velice připomíná kostely v mé zemi! Musí to být kostel zasvěcený Matce Boží. Pojďme se tam brzy podívat!“. Jednalo se o chrám Nossa Senhora do Monte,  kde měl být za několik měsíců pochován. Karel uměl i zde přistupovat k druhým lidem, navazoval ihned spontánní lidský vztah. Byli uchváceni jeho osobností, jeho srdečností a vstřícností. A tak se počáteční sympatie soucitu, kterou obyvatelé ostrova chovali k němu a k jeho paní, záhy změnila v nepokryté nadšení.

Vyhnanství, chudoba, smrt

  Karel pro nedostatek financí byl nucen přestěhovat  svou rodinu do  nehostinného, studeného a vlhkého domu.  Ani v těchto stísněných podmínkách neztrácel Karel odhodlání: „Jsem Bohu vděčný za všechno, co na mě sesílá.“

  Ačkoliv myslel na budoucnost, míval po příjezdu na Madeiru předtuchy smrti: „Nechci zemřít tady!“, ale hned však dodal: “Bůh učiní to, co je jeho vůle“. Svěřil se Zitě, že cítí,  jako by Bůh od něho požadoval oběť života pro záchranu jeho národů: “Jsem připraven tuto oběť přinést.“ Při jedné cestě do města Funchal pro dárky k narozeninám syna se nachladil a musel ulehnout se zápalem plic. Při bolestném umírání se hodně modlil a obětoval: “Musím tolik protrpět, aby se mé národy opět spojily“.

    Několik dní před smrtí se Zitě svěřil: „Chci Ti teď jasně říci, jak to se mnou je: vždy jsem se snažil rozpoznat Boží vůli a jednat v plném souladu s ní“.

  S nekonečnou trpělivostí, oddaností a laskavostí k druhým snášel nemoc i bolestivé procedury.  Pod polštářem měl od počátku nemoci obrázek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova,  nepouštěl  z ruky krucifix. Posílen sv. Eucharistií  před vystavenou Nejsvětější svátostí se slovem: „Ježíši!“ 1. dubna  l922 umírá. Na jeho pohřeb 5. dubna přišlo 30 000 lidí. Je pohřben v poutním kostele na Madeiře Nossa Senhora do Monte, jeho srdce bylo podle staré habsburské tradice vyňato, urna s jeho srdcem je uložena v klášteře Muri (v Loretánské kapli) ve švýcarském kantonu kantonu Aargau.



Mapa webu | Návštěvnost: 131295/21 Modlitební liga © 2012 | design: Der Designer | code: Jakub Kodet